Království Isharion

mapa Isharionského království a okolních zemíKrálovství Isharion se rozkládá od západního k východnímu břehu kontinentu ohraničeno mořem. Na severu hraničí s ledovýma pláněma Scarba a na jihovýchodě s Dynmolským mořem. Hraniční zátoka na východě odděluje království Isharion od Cyprony, východní břehy rovněž omývá Sígridovo moře a břehy severozápadní zase Mogorské moře. Severovýchodní hranici tvoří území, které je stále ovládané Bolestí.

Za severozápadní hranicí se rozkládá území nárokované orky a na východě přes Hraniční zátoku je svobodné vévodství Cyprona. Menší území poblíž Osadnických hor je pod správou elfů, kteří si zde zbudovali svůj srub. O něco severněji se nachází pevnost pod správou orků. Trpaslíci spravují svatyni a důl pár kroků na severovýchod od bran Isharu. Všechna tato území království propůjčilo do rukou daných ras v dobách Pohromy - tyto národy zde mají svůj (víceméně pouze dočasný) domov.erb Isharionu

Sídelním městem je královské město Ishar, ke kterému správně náleží vesnice Vilhelmovice. Ishar je též sídlem královského rodu Como-Scarba, který obývá hrad u mostu mezi Isharem a Vilhelmovicema. Krom královského rodu sídlí na území království ještě rod de Alorniel (jejich sídlem je dům jen pár kroků na severovýchod od bran města) a vzdálenější oblast za Kareldskou řekou obývá rod z Kareldu. Tyto oblasti jsou léno daných vazalských rodů, vrchním vlastníkem veškeré půdy v zemi je vládnoucí panovník.

Vysvětlivky k mapě:
Království Isharion; Sídlo královského rodu; Území rodu Kareldů (léno ve správě rodu z Kareldu); Orkské území (ve vnitrozemí součást království ve správě orků, na severozápadě samostatný a nezávislý správní celek); Elfské území (součást království ve správě elfů); Trpasličí důl a svatyně (součást království ve správě trpaslíků); Cypronské vévodství (samostatný a nezávislý správní celek)

Panovník

Vrchním představitelem veškeré moci v zemi je vládnoucí panovník (král či ve výjimečných případech královna nebo regent - viz níže). Panovník rozhoduje o dělbě moci mezi své vazaly (šlechtu a rytíře), rádce a zástupce (urozeného i neurozeného původu), cechy (měšťanstvo) a církev (duchovenstvo).

Královská funkce je dědičná, po smrti nebo abdikaci krále nastupuje na trůn jeho dědic, prioritně jedna z osob v tomto pořadí:

  1. nejstarší žijící manželský mužský potomek panovníka;
  2. nejstarší žijící manželský ženský potomek panovníka;
  3. nejstarší žijící nemanželský mužský potomek panovníka;
  4. nejstarší žijící nemanželský ženský potomek panovníka;
  5. osoba, kterou panovník bez žijících potomků určí, za podmínek, které panovník stanoví.
  6. když žádná osoba jakožto možný následník neexistuje, dostává se k moci nějaký jiný významný rod.

V případě bodu číslo 5 a pokud daný následník není šlechtického původu (což nebývá běžné, panovník má totiž stále ještě možnost udělit dané osobě dědičný šlechtický titul) je tato funkce nedědičná a po smrti tohoto panovníka (často nazývaného „regent“) se situace řeší v intencích bodu číslo 6.

Šlechta

Šlechta je hned po panovníkovi dalším mocným subjektem v království. K panovníkovi je vázána mnoha povinnostmi - poslušností, vojenskou a finanční pomocí, účastí na sněmech svolaných králem apod. Na oplátku panovník šlechtě propůjčuje mnoho výsad na základě lenní smlouvy - jedná se např. o podmíněné (a dědičné) vlastnictví půdy, propůjčení úřadu, právo na vlastní vojsko, právo účastnit se městské rady atd.

Každý rod má v rámci politiky království určitou pozici, která bývá obvykle vyjádřena přiděleným titulem (např. hrabě, kníže, vévoda atd.), tyto tituly se však příliš nepoužívají. Běžní obyvatelé království oslovují šlechtu obecnějšími tituly, nejčastěji Lord a Lady.

Příkladem isharionských šlechtických rodů jsou například rod z Kareldu, de Alorniel a ostatně i samotný královský rod Como-Scarba.

Rytíři

Zrod stavu aneb od jezdce k rytíři

Prakořeny rytířského stavu je možno vysledovat až k přelomu druhého a třetího věku, na samý počátek válek s orky. Bezpočetné hordy ze severu, vynikající jak silou, tak houževnatostí, byly více než důstojným soupeřem dobře vycvičené lidské pěchotě. Vyvstala tedy otázka, kterak získat rozhodný trumf, jenž by nachýlil misky vah ve prospěch jihu. Odpovědí – pomyslnou jiskrou, jež měla později zažehnout mohutný plamen rytířstva – byla těžká jízda.

Jižanská vládnoucí třída tedy vybrala nejlepší z těch, pro něž válka byla profesí, a dlouho předtím, než bylo vazalství pozvednuto na instituci, jim postoupila do dočasné držby půdu. Tím si tuto elitní skupinu válečníků zavázala a zároveň jejím členům poskytla prostředky, ze kterých mohly být hrazeny nemalé náklady, kterých si po jezdcích žádá válečná mašinerie.

O těchto budoucích rytířích však zatím nemůžeme mluvit jako o třídě, etablované jako nový stav ve společenském uspořádání. Šlo o výkvět v řadách lidských armád, rozmanitý v původu, urozenosti i majetku, jehož společným jmenovatelem byla prestižní profese, která měla být rozhodným faktorem v rozhořívajícím se konfliktu.

Přerod této heterogenní vrstvy v elitní bratrstvo aristokratů můžeme vysledovat až o několik staletí dále, tedy do doby, kdy se Třetí věk pomalu chýlil ke konci. Zatímco během Třetí války, jejíž plameny šlehaly do výše prakticky po celou dobu trvání této neutěšené epochy, zastávaly nejmocnější rody (v zastoupení těch, kdož byli sami příslušníky železné jízdy) mezi budoucími rytíři vesměs pouze výsostné postavení, pramenící předně z přízně vrchnosti a řetězce velení. Po jejím skončení se měla situace změnit.

Příslovečný zlom přišel s územní expanzí, provázející konečnou porážku orků, a s ní souvisejícím oslabením centrální moci, kdy státní aparát déle nemohl efektivně spravovat periferii lidské říše. Z této situace posléze těží právě regionální šlechta, která se ujímá správy nad nově vznikajícími podřízenými politickými celky, a taktéž někteří z tak řečených rytířů, pro něž jsou nastalé podmínky příležitosti ke společenskému vzestupu.

Vedle zajišťování výkonné moci v rámci svého panství byly tyto povznesené šlechtické rody povinovány svému pánu tak, jako každý jiný držitel léna – mimo jiné tedy i vojenskou povinností, plynoucí z velikosti či výnosu z držby, což v případě větších držav znamenalo i dodání železné jízdy. Dochází tedy k určité valorizaci této kasty.

Do této doby zůstává vstup do rytířského stavu relativně otevřený, z řad privilegovaných se však začíná ozývat stále více hlasů s touhou uzavřít jej osobám nešlechtického původu. Šlo nepochybně o vůli omezit možnost společenského vzestupu těm, kdož vynikali jen schopnostmi a majetkem, ne však urozeným původem, a rezervovat čestné a právní benefity, jež postavení rytíře přinášelo, pro ty, kteří drží moc, a jejich potomky.

V časech budoucích už tedy budou zváni rytíři pouze nejzdatnější z těch, kdož mají šlechtické či rytířské předky a prošli obřadem pasování, nebo ti, které k rytířskému (a tedy i urozenému) stavu pozvedl sám vládce.

Zákony války a rytířský kód

První náznaky vzniku profesního kódu, z něhož později vykrystalizovala rytířská etika, pocházejí z časů, kdy těžká jízda slavila první úspěchy na bitevním poli. Dobové texty hovoří o věcech nanejvýš světských, tedy o dělbě kořisti: „Každému náleží toliko z výdobytku válečného, co udatnosti převedl v sedle svého oře.“ Je charakteristické, že vznikající kastovní solidarita jde ruku v ruce se záležitostmi prestiže a osobní zdatnosti, což bude hlavním rysem obyčejů, vytesávaných během nesčetných bitev Třetí války do válečného kodexu budoucích rytířů.

Současně s tím, jak uhasínají i poslední žhavé uhlíky tohoto konfliktu a společensko-profesní skupina železné jízdy se chystá na další krok ve své vývoji, začíná také boj o morální nadvládu nad jejími členy. Na opačných stranách proti sobě stane nobilita a Helmova církev.

Nutno říci, že prve jmenovaní měli v tomto závodě – odstartovaném prvními sváry na lokální úrovni, doprovázejícími úbytek centrální moci – výhodnější pozici. Rytíři jsou už nějaký čas jako nástroj veřejné moci odděleni od nižších stavů a kráčí bok po boku pánům, přejímajíc některé jejich zvyky, mravy a mentalitu. Do ryze válečné ideologie, kodifikující předně záležitosti boje, tak snáze pronikají prvky vazalské a monarchistické věrnosti jako nejvyšší ctnosti.

Stoupenci Bdícího boha, jejichž svatostánky se během výše zmíněných „sousedských půtek“ leckdy taktéž stávaly předmětem sporů, kontrovali po svém. Typicky církevními prostředky, jako jsou plamenná kázaní a šíření liturgických textů, se snažili vštípit nejpřednějším z těch, kdož svírali v rukou zbraně, vznešené ideály náležící kultu svatých válečníků – paladinů. Ochrana svaté půdy, šíření víry mečem i slovem, hájení zájmů Helmovy církve – to jsou činnosti, které by dle kněžích měly být v popředí zájmu rytířstva.

Posledním fenoménem této doby vnitřních rozbrojů byly záležitosti výkupného a nakládání se zajatci. Rytíři byli náhle postaveni tváří tvář skutečnosti, v níž hroty jejich kopí nemířily na černá srdce orků ze severu, ale na ocelové pancíře, chránící hrudi jejich vlastních bratří. Reakcí na tuto situaci bylo vypracování deontologického kódu, v němž se mísí několikero různých aspektů.

Prvním je přirozeně morální argument v podobě udělení milosti poraženému druhu ve zbrani; druhým profesní solidarita, týkající se však jen a pouze mužů rytířského stavu či urozené krve, zaručující patřičné zacházení, popřípadě i propuštění na čestné slovo; a konečně zájem ekonomický, tedy záležitosti zisku v podobě výkupného ve výši přímo úměrné společenskému postavení soka.

Syntéza těchto proudů, omílajících po dlouhá léta pomyslný ostrov rytířské etiky a ideologie, zanechaly svůj otisk v myslích jejích následovníků a vytvořily obraz rytířstva nikoli jako pouhého společenství či cechu, ale jako instituce, způsobu života a myšlení.

Role rytířstva v královském vojsku

V prvopočátcích třetího věku nebyla úloha rytířů natolik specifická, jako dnes. Soudobé záznamy hovoří o trojí vojenské službě: Prvou byla patrolní povinnost, ze které se však mnozí vykupovali, což mimochodem vedlo ke vzniku profesionální strážní služby, jak jí známe dnes; druhou pak byl manský závazek k jízdní službě, využívané k dílčím operacím, od níž se později rovněž upustilo; a konečně příslib účasti ve věcech války.

Jak již bylo řečeno, těžká jízda měla být trumfovým esem, vyneseným v odpověď brutální síle orků, valících se ve vlnách směrem k severním hranicím lidské říše. Metoda čelního nárazu, při němž jezdec svírá v podpaží ratiště vzpřímeného kopí, zajištěné dřevcovým hákem, sehrála – jak se později ukázalo – klíčovou roli ve Třetí válce. Tato efektivní taktika boje vlastní rytířům smazala rozdíly ve fyzické zdatnosti lidí a orků, jelikož sílu vedeného úderu již déle neurčovala zbraň třímající paže, ale rychlost válečného oře a um jeho majitele.

Kompaktní útok železné jízdy se tak stává dominantou armád lidské říše. Těžko si představit pěchotu, jež by dokázala odolat zformovanému šiku těžkooděnců na mohutných koních, jejichž korouhvemi zdobená kopí dokázala udělovat údery o síle rovné nárazu tělesa vážícího sedm tun.

Ceremonie pasování

Uvedení do rytířského stavu bylo ve své nejryzejší podobě velmi světským obřadem iniciace vybraného bojovníka do úzkého společenství válečnické kasty, provázené převzetím ostruh a zbraně – tedy meče, ztělesnění moci a vojenské profese – a složením přísahy nejvyššímu lennímu pánu. Záhy však tento rituál získává čestné, morální a místy i náboženské aspekty, jež ovlivňovaly už formování deontologického kódu rytířstva, svědčící o vlivu laické aristokracie a Helmovy církve. Ceremonie se tak rozrůstá o další předměty, symbolizující specifické části rytířské ideologie – kopí s korouhví, nesoucí znak rodu svého pána, štít s vyobrazením erbu apod. Stejně tak dochází k úpravě slibu věrnosti, do něhož se kněží snaží zanést prvky ze své liturgie.

Jak hovoří isharionské právo, v současné době má možnost pozdvihnout svobodné muže do tohoto stavu pouze král samotný a osoby jím pověřené. Rytíři jsou tedy s panovníkem dvojnásobně spjati: přísahou věrnosti, kterou je vládci povinován každý občan království, a dále osobní oddaností, jíž se mu při obřadu jako lennímu pánu zavázali.

Lenní právo

Jak s průběhem času rostly náklady na provozování rytířské profese, tak rostla i důležitost léna jako ekonomického zázemí a profilovala se práva a povinnosti ve vztazích propůjčovatelů půdy a jejich vazalů. Klíčovým slovem byl v těchto záležitostech vždy výnos – právě ten určoval, kolik zbrojného lidu, koní a dalšího válečného materiálu musí ten který muž jako „daň“ svému pánu za jeho štědrost dodat.

Nebyla to ale jen vojenská služba, čím byl rytíř velmoži povinován. Původní písemnosti detailně popisují kód, který měl rytíř jakožto vazal dodržovat a k němuž se zavázal: Nezpůsobit svému pánu újmu ni na těle, majetku či jeho právech, naopak přispěchati mu ku pomoci radou či skutkem, chce-li vystupovat jako hodný svého postavení a zachovat mu věrnost. Též podpořit ho finančně, je-li vyčerpán velkými výdaji při válečném tažení, a rovněž poskytnouti výkupné, stane-li se, že byl jeho pán jat a uvězněn.

Není nicméně pravdou, že léna musela být vždy ve formě půdy. V dobách ke konci Třetí války, kdy země již byla rozdělena a nebylo jak zajistit novým rytířům potřebné prostředky, se začaly udělovat v léna například některé specifické příjmy, jako daň obchodní či přístavní.

Děkujeme Poutníkovi za sepsání článku Rytíři!

Církev

Oficiálním zástupcem duchovenstva v Isharionu je Helmův řád (ale to neznamená, že by snad bylo jiné vyznání trestáno). Klér má na starost záležitosti náboženského života a učení a šíření víry. Práva a povinnosti duchovenstva jsou ošetřeny královskými vyhláškami a duchovní mají různá privilegia. Mezi ně patří například výsada vlastnit půdu, na které budují kláštery či chrámy a zajišťovat ozbrojence na ochranu svých pozemků a budov. Církev též zpravidla dostává od království příspěvky, které investuje na provozní náklady a k dosahování a ochraně duchovních zájmů. Hlavní církví království je nejčastěji církev, k jejíž víře se panovník hlásí. Církev je osvobozena od placení daní.

Pozice církve je jednak ukotvena v zákonech a druhak dána přirozenou úctou a strachem z bohů Manawydanu. Se členy církve tudíž běžní smrtelníci i šlechticové jednají s náležitým respektem. Na hříšníky a osoby neprojevující náležitou úctu může církev v krajním případě přivolat nemilost boha, či provinilce ze svých řad vyobcovat, nebo na něj uvalit klatbu. Některé druhy exkomunikace formálně přicházejí defakto automaticky - vzápětí po vykonání určitého závažného prohřešku a to i tehdy, když byl čin utajen a bez nutnosti přímého rozhodnutí vrcholného představitele církve. Tento druh exkomunikace může a nemusí vyvolat odezvu božstva a lze ho sejmout pouze z rozhodnutí boha či vrcholného představitele církve. Církev tak zastává poměrně silnou úlohu relativně nezávislé mocné instituce a není radno si to s ní rozházet.

Měšťané

Měšťanstvo tvoří obvykle občané města, v obecnějším smyslu se však může jednat o pouhé obyvatele bez formálního občanství. Tato společenská třída se obvykle živí řemeslem, obchodem, či poskytováním služeb. Jejich hlavní moc tudíž pramení zejména z ekonomického základu. Měšťané platí daně městu a město zase platí různé daně a poplatky království. Přestože jsou tedy práva a výsady měšťanů zakotveny převážně „pouze“ v rámci městských vyhlášek a měšťanstvo žádná výhradní a významná práva nepožívá, k jejich zájmům je notně přihlíženo z ekonomických důvodů.

Měšťané a obyvatelé města se často sdružují v rámci cechů a společenství, což obvykle přináší silnější finanční a mocenskou pozici v rámci města a potažmo i království.

Spolky a cechy

Lidé mají odpradávna tendenci se sdružovat do společenstev a větších celků. V dávných dobách se jednalo hlavně o otázku holého přežití, aktuálně to má za cíl spíše získání silnější pozice v rámci města a království, finanční prosperitu (např. ovládnutí daného segmentu trhu), ochranu členů, znalostní a materiální zázemí atd.

Moc cechu se zpravidla odvozuje od počtu jeho členů a od jeho majetku. Cech zpravidla mívá poměrně jasnou hierarchii a společné cíle, k jejichž dosahování musejí všichni členové přispívat. Spolky obvykle vybírají od svých členů poplatky do společné pokladny. Často mají také v pronájmu sídlo, o které se starají, a které poskytuje zázemí pro členy a různé služby pro veřejnost.

Moc a práva cechů a spolků jsou dány zákony města či království, silným ekonomickým zázemím a početnou stabilní členskou základnou.

Chudina

Chudina - šedá vrstva království, kterou by nejraději každý přehlédl. Přesto tu však vždy byla a bude. Početná společenská třída, nespokojená se svým údělem, zastávající fyzicky nejtěžší a nejhůře placenou nádenickou dřinu. Krom poctivé práce nacházejí nuzní obyvatelé obživu často v drobné kriminalitě. Z této vrstvy je jen těžko úniku - člověk se do ní narodí a jen s velkým štěstím a výjimečně může postoupit mezi měšťanstvo. Chudina má ve městech obvykle vyhrazenou vlastní čtvrť, aby nechodila bohatším obyvatelům na oči. Chudina ovšem nezřídka nachází podporu u církve, která obvykle nabízí základní materiální pomoc (jídlo, ošacení atd.) či péči léčitelů. Na oplátku však církev zpravidla vyžaduje poslušnost bohu a pomoc s péčí o svoje pozemky.

Práva a moc chudiny jsou zanedbatelné. Jediná jejich síla je v početnosti, což se projeví pouze při dobře organizovaných akcích. K tomu je však potřeba silný vůdce, kterému běžní lidé naslouchají a který si získal jejich důvěru a který má autoritu. Takový vůdce však bývá zpravidla záhy odstraněn, jakmile se stane nepohodlným..